Raději zešílet v divočině

Snímek Raději zešílet v divočině není katalogem podivínů ani alternativním průvodcem po největším českém pohoří. Je ponorem do oblastí lidské duše, dlouhodobé samoty a odloučenosti, paralelního světa, který proti tomu našemu klade znepokojující otázky. Jedná se o intimní kvíz v magickém šumavském prostotu, narážející na naše osudové životní rozhodnutí a schopnost jim čelit.
Ve filmu postupně poznáváme příběhy „tří“ hlavních postav, tří generací šumavských samotářů. Dvojčata Frantu a Ondru Klišíkových, pastýřku Martinu Kyselovou a starce Mirka Sedláčka. Sledujíc přitom roční kolorit přírody, dozvídáme se o jejich životních prožitcích a rozhodnutích, které je chtíc-nechtíc nakonec vedli k odloučení od civilizace. Jaro, léto, podzim, zima. Čtyři roční období zrcadlící rozlety i pády, radost i smutek. Film je ročním pozorováním v aktuálním roku jejich života.
Je to příběh atmosféricky magický, neuvěřitelný a tak trochu pohádkový. Jeden z těch mýtů, díky kterému je svět krásnější, snesitelnější. Co i jenom v síle krátkého záblesku, nacházíme tu, co nám je v kolotoči denních rutin skryté. Procitáme při pohledu na postavy z filmu. Bloudíme přitom ve svojí minulosti, ptáme se stejně jako oni, hledáme rovnováhu v naší duši, v životním prostoru s odlišnými parametry od toho našeho. Od prostoru, kterému se současná moderní společnost stále více vzdaluje.
Zda to byl cílený defenzivní útěk, perspektivní nádech nebo náhoda je druhořadé. Důležité je poznání vyplívající z možnosti intenzivního pozorování v blahobytu času, umožňující myšlenkový rozvoj. Je to zvláštní druh učení. Postupně jako se noříme do jejich vnitra, více a více zjišťujeme, že nejde o žádné asociály či sociální vyděděnce. Předsudky z materiálního světa se rychle rozplynou. Vidíme rozumné a sečtělé lidi ve skromných příbytcích, schopných filozofických úvah, trefně konfrontující svoje postoje se životem současné společnosti. Je až neuvěřitelné, kolik nám toho mohou říct a s jakým odstupem se dívají na svět.